Arciděkanský kostel

Na všech starých i novějších pohledech na město, až do poloviny šedesátých let tohoto století, je arciděkanský kostel s vysokou válcovou věží tím nejvýraznějším symbolem Domažlic. Žádný obraz ani sebedokonalejší umělecká fotografie by se nemohly bez této jedinečné dominanty obejít.

Vyprávěli jsme již o historii nejstaršího a později zaniklého kostela sv. Jakuba - apoštola ve staré osadě, který byl jedním z nejstarších českých kostelů vůbec. Po založení královského města přejal veškerou úctu, obdiv a pravomoc nově vysvěcený kostel s posvěcením "Narození paní Marie" uvnitř městských hradeb. Dnes, před náležitým archeologickým průzkumem, nemůžeme ještě zasvěceně vypovídat o zřejmě jen malé svatyni stojící dříve pravděpodobně na tomto místě. Že nešlo původně vůbec o gotický, to dokonale dosvědčuje podivně nepravidelný půdorys. Starý pramen, vepsaný na klenebním oblouku nad kruchtou z roku 1756 uvádí jako datum vzniku kostela rok 1111. Toto datum uvádí ve svých poznámkach historik Domažlic i Chodska P. Hyppolit Randa (1835 - 1896) v souvislosti s požárem kostela 26. VII. 1747. Po zřícení stavby bylo toto datum nalezeno zřetelně vytesáno na velkém okrouhlém kameni, který byl pak zazděn při stavbě nového schodiště na kůr.

Okrouhlá "hláska", pozdější zvonice, stála původně zcela mimo kostelní výstavbu. Původní chrám měl svou vlastní mocnou gotickou věž v severovýchodním rohu nad boční kaplí. (její zbytky patrné i zvenku, které sahají až k půdě chrámu, se dodnes dochovaly. Gotická trojlodní bazilika vzala za své při zmíněném velkém požáru města a nevelké pozůstatky byly jednak zazděny do pozdější barokní stavby nebo vyvezeny do roklí za Týnským předměstím.) Z gotické stavby z přelomu XIV. - XV. století můžeme dnes obdivovat jen severní kapli sv. Barbory a tři hrotité portály směrem do náměstí.

Střízlivá, ale slohově pestrá a zajímavá vnitřní barokní "vestavba" byla provedena s ponecháním původního hrubého zdiva dovedným městským stavitelem Jiřím Záhoříkem - po konzultaci s mistrem českého baroka Kiliánem Ignácem Dienzenhofferem mezi léty 1751 - 56. Autorem stropních i nástěnných fresek byl rovněž veliký mistr štětce - plzeňský malíř a měšťan italského původu Julius Lux. Z bohatého kostelního vybavení stojí za zmínku a prohlídku hlavní oltář s relikviáři, dobré a jemně slohové dílo pražských umělců z konce XVII. století. Relikviáře a oltářní stůl věnoval kostelu zdejší děkan a vinkář, podporovatel chudých - zejména studentů, ale také přírodovědec a pěstitel ovocných stromů P. Antonín Příhoda (1668 - 1749).

Ostatní obrazová výzdoba je dílem místních akademických malířů minulého století Petra Wimmera (1822 - 1879) a Antonína Wienningera (1820 - 1899). Nemůžeme se nezmínit o řadě krásných dřevořezeb odborně školeného domažlického hluchoněmého řezbáře Jana France (1835-1918), autora překrásných a typických jesliček tohoto chrámu. Na severní straně lodi je mohutný,kovovými nýty opatřený kámen. Jde o vchod do pohřební krypty místních měšťanů - představitelů magistrátu. Po zrušení a rozboření už zmiňovaného kostelíka sv. Antonína pod Dolejší branou (1911), byly do níž uloženy vyzdvižené pozůstatky P. Příhody. Ve starší podkostelní hrobce - blízko oltáře, byl pohřben v roce 1587 zemřelý městský radní a písař, děkan filozofické fakulty Karlovy univerzity mistr Prokop Lupáč z Hlaváčova, známý jako pilný historický spisovatel v češtině i latině. Na barokní předsíňce před hlavním vchodem jsou umístěny tři sochy zdejšího sochaře Fr. Ringelhahna z let 1743-44 autora mnoha soch v domažlických kostelích i v okolí.