Klášter a jeho nejbližší okolí

V době vrcholné kolonizace, kdy byla založena všechna naše královská města, patřilo nejen mezi běžné zvyklosti, ale přímo k nepominutelnému dobrému tónu, aby zde založil některý vysoký církevní hodnostář - nebo sám panovník - klášter s rozsáhlým příslušenstvím i pravomocemi. Domažlice měly to štěstí, že tehdejší český panovník, král Václav II. se svou chotí Jitkou Polskou, povolali do jejich nově založeného města Augustiniány. Byl to totiž řád už dlouhými staletími svého působení v celé Evropě zkušený v sociální, humanitní i školské činnosti mezi venkovským obyvatelstvem. Udržoval dosti vysokou kulturní úroveň, podporovali řemeslnou i pestrou rukodělnou výrobu, kupříkladu vaření dobrého piva a vinaření.

Nedochovaná zakládací listina z roku 1288 vymezovala hlavní práva a povinnosti kláštera, jeho představených a městských občanů a magistrátu vůči němu. Donační listina, vystavená klášteru v lednu 1289, nás bezpečně informuje o poloze konventu i kostela uvnitř hradeb (intra muros).

Hluboko do náměstí vystupovala mohutná stavba řádové baziliky, před níž se v místě dnešních "Alejí" rozkládalo až do konce XVII. stol. první a nejstarší místní pohřebiště měšťanů. Před kněžištěm byl vstup do kostelní krypty, kam byly za velmi značný poplatek pohřbíváni městští "notáblové", královští úředníci a erbovní osoby. Na těsném hřbitově, až u samých hradeb, bylo zvláště ohraničené pohřebiště klášterníků.

Kostel i nedostavěný konvent kláštera byly vypáleny a střelbou poničeny za husitských válek. Dvě století ležely všechny tyto budovy v troskách a chátraly, až na některé sklepy a přístěnky, používané měšťany k různým účelům. Teprve po násilné a místy i krvavé rekatolizaci Domažlic (v důsledku bitvy na Bílé hoře r. 1620), se klášter začal rychle vzmáhat. Do té doby bylo město i jeho okolí "pod obojí" a ještě před tím patřilo mezi hlavní bašty husitství.

Výstavba rozsáhlého barokního kláštera trvala více než 150 let (od roku 1635) a stejně nebyl nikdy podle prvotních velkorysých plánů dostavěn. Také kostel, původně daleko rozsáhlejší nežli dnes, byl třikrát přestavován, naposledy od 70. let XVIII. století do roku 1831. Původní věž byla zcela zbořena a dnešní nová je poslední klášterní stavbou až z minulého století.

Po komunistickém puči r. 1948 byly budovy augustiniánského kláštera vydrancovány, vykradeny a pak "svěřeny k opatrování" vojenského eráru jakožto nouzová kasárna. V krásném, štukami a skvostnými freskami bohatě vyzdobeném refektáři hráli například nováčci fotbal. Ztratily se nenahraditelné předměty z řádového muzea, vybavení "malého refektáře" v prvém patře, památky na klášterní školu i skoro celý bohatý archiv s důležitými prameny k dějinám města.

Později byla půldruhého desetiletí v historickém refektáři školní vyvařovna s jídelnou, a tak stálým působením páry, mastných kyselin, špatným větráním a "činnostmi" mladých strávníků byly zničeny skoro všechny nástěnné fresky převora P. Severina de Naker i P. Assama ze třetí třetiny XVII. století. Dnešní, pracně a s velkým finančním vypětím obnovené nástropní a nástěnné obrazy, jsou už pouhým torzem. Nádherná barokní freska ve třech štukových špaletách je mistrným dílem plzeňského malíře Julia de Luxe. Byla dokončena roku 1752. Poničena a vykradena byla také domácí kaple klášterníků, kde byly vzácné a velice skvostné řezby i obrazy z doby vrcholné renesance a - nebojme se říci - i "domažlického baroka".

Působením široké augustiniánské mezinárodní pospolitosti jsou prostory klášterní budovy, sakristie i kostela postupně obrovským nákladem opravovány. Klášter hostil během staletí četné významné osobnosti, z nichž bychom měli jmenovat alespoň obrozeneckého novináře, básníka a politika Karla Havlíčka Borovského, básníka - archiváře Karla Jaromíra Erbena a zvláště mladičkou umělkyni Boženu Němcovou. Ta bydlela v rohovém domě na náměstí, právě proti klášternímu kostelu. K budovám kláštera patří i "klášterní škola" - barokní budova s pyramidovou střechou, v níž sídlilo od roku 1682 řádové gymnázium. Nynější podoba pochází ze 70. let XVIII. století. Teprve nedávno ji opustila policie a město ji propůjčilo knihovně Boženy Němcové.

Na barokní klášterní zdi v alejích před kostelem je na sloupech celkem 9 soch významného domažlického sochaře Františka X. Riengelhahna (1706 - 1789) z let 1743 - 44, opravených nedávno odborně, (už podruhé), mistrem Jaroslavem Klempířem, sochařem restaurátorem z Prahy. Barokní umělecká vrata z téže doby mají krásnou kovanou mříž, dílo měšťanského řemeslníka Jiřího Matesa.